Jak poznáme, že umíme anglicky?
Mnoho lidí si říká, “Já bych chtěl umět anglicky.”
No dobrá, ale co to tedy znamená a hlavně jak poznáme, že už anglicky umíme.
Málokdo si klade tuhle otázku:
Jak poznám, že už umím anglicky?
Dá se to nějak poznat nebo určit, abychom se o to nesnažili do konce života?
Protože se nám mohlo stát, že už anglicky umíme. Jen jsme si to neuvědomili. Nebo jsme těsně kousek od tohoto vysněného cíle a jen to potřebujeme trochu dotáhnout.
Víme sami, na co bychom se měli soustředit, abychom si mohli říct, “Já už umím anglicky.” ?
A teď nemám na mysli psané testy. Žádné teoretické doplňovací testy. Ty nám o naší schopnosti domluvit se anglicky moc reálného neřeknou. My potřebujeme mít vnitřní jistotu, že prostě anglicky umíme, a ať si říká, kdo chce co chce. Nějaký papír nám přeci nebude říkat, jak se cítíme. Papír shoří a co?
Jedno rozumné kriterium tady ale je.
A to je mluvit plynule a bez zadrhnutí. Nemyslím mluvit rychle jako rodilý mluvčí, protože o to nám většinou ani nejde. Jde nám o to, abychom se plynule domluvili s cizinci, je to tak?
Tedy, když budeme mluvit plynule, bez velkého přerušení, jako eeee…..ehm….I……am….. eeeee…. we…..
Aby to nebylo…. takto:
“…….Hello……… I…. eeeee…….have………eeeee…….problem…….in….my……ehmhmmm…..room.”
Ale třeba takto:
“Hello. I have a problem in my room.”
Nemusíme mluvit rychle nebo zbrkle. Klidně trochu pomalu, aby nám bylo dobře rozumět. Bez mezer, přestávek, pomlk a zadrhnutí. To je všechno.
A to se naučit dá.
Jak?
Tréninkem. Tak dlouho budeme trénovat mluvení, až si prostě budeme víc věřit a pak budeme umět říct, to co chceme říct.
Mnooooho věcí na trénování a procvičování mluvení najdete na těchto stránkách.
